 |
Co se děje? |
 |
   | ||
 |
Co se děje?Co se děje? Spustili nám Temelín. No, nic objevného, ale málokdo s Temelínem vstává, snídá, obědvá, večeří a usíná, jako já. Málokdo je ovšem dcerou dvou geologů, doktorů přírodních věd a čelních představitelů české jaderné lobby. Na mou duši, přísahám,že dostávám kopřivku při slovech chladící věž, druhý blok nebo Státní úřad pro jadernou bezpečnost. "No ten starosta Horního Rakouska!" budí mě otcův křik. "Co ten si myslí?!". Upřímně, je mi jedno, co si kdokoli myslí, v sobotu bych se totiž ráda vyspala, alespoň do devíti. Vážně mi není nic do toho, že otec od pěti oka nezamhouřil, protože mu blokády hranic a nejspíš i ten pekáč rizota, co snědl včera k večeři, leží v žaludku. "Obleč se slušně a chovej se jako mladá dáma," nabádá mě matka už ve čtyři odpoledne, když v půl osmé má přijít na večeři autor slavného biologického hodnocení vlivu jaderné elektrárny Temelín na životní prostředí, doktor docent nevímjak, Csc. Docent už se žene do dveří. Metr pětapadesát, tři pneumatiky od traktoru kolem pasu a čtvrtá pod bradou. "Fem nefmírně fťaften, že váf pofznávám!" slintá mi po ruce, mámě cpe do náručí obří kytici bílých lilií. Zajímalo by mě, jestli to koupil, nebo někde vybílil krematorium. Raději přináším z kuchyně skleničky a láhev vína, francouzské archivní. Otec chce udělat dojem! Matka do mě spiklenecky šťouchá, tři doktoráty z jaderné fyziky, a to je mu teprve šestatřicet. Pro mě za mě to může být třeba majitel Temelína nebo mineralogických sbírek Národního muzea
Večeře je v plném proudu. Docent si přidává. Už podruhé.Najednou se rozdrnčí zvonek. Docent se lekne, škubne sebou. Začne kašlat a dávit se.Pomalu nám chlapec modrá a do dveří se dere Ondřej. Tak to je přesně ten, kdo mi tady chyběl. Pochybná existence, se kterou chodím už čtyři měsíce a kterou otec nenazve jinak než ten tvůj grázl. " Co zase dělá ten tvůj grázl? Kdy se vrátíš? Jdeš ke grázlovi?!" Mám naléhavé nutkání vyklidit pole. Hodím do sebe poslední brambor, pokud možno slušně se omluvím a mizím. Stejně svou přítomností nepřispěji k problému bezpečnosti třetího bloku, ani neporadím docentovi, co s těmi obnovitelnými přírodními zdroji. Po dvou hodinách se zase vrátím domů. Docent už je pryč, rodiče sedí v křeslech u krbu, v očích zasněný výraz. " Báječný člověk," konstatuje matka. "To je skutečný odborník, " přitakává otec. "Co Ondřej, užila sis rande?". Já snad špatně slyším. Ondřej? Vážně Ondřej?!! Teda docente, seš kádr. Dagmar Š. |  |
   |
||
|
"Tak jak jsme na tom, kdy to bouchne?" nezávaznou ironickou poznámkou odlehčuji napětí v místnosti. Rodiče mě tak spraží pohledy, že už radši mlčím. "Snaž se dělat chytrou," nabádá mě otec, " jindy máš rozumů jak Palacký." Klidně budu dělat chytrou, ale mám pocit, že se tady s filozofií staré Indie nechytnu. Docent není ten typ, co by se bavil o Tibetu, nemají tam jaderné reaktory ani výzkumný ústav. Ani krematorium.
